ENDE

Vyhledávání

Přihlášení
Bezpečné Čelákovice

Město Čelákovice

Informační portál města a úřadu
Podzim - Pod Prerovskou cestou   web

Podzim - Pod Prerovskou cestou web

Výročí Jana Zacha a Komorního souboru Bohumíra Hanžlíka

Výstava ve vstupní místnosti Městského muzea v Čelákovicích je přístupná od 12. 10. do 10. 11. 2013, a to denně mimo pondělí 9.00 - 12.00 a 13.30 - 17.00 hod.

Hanžlíkův Zach

Hudební skladatel Jan Zach (*1699/1713, †1773), světoběžný Čech s rodovými kořeny v Čelákovicích, si sotva mohl pomyslet, že jeho jméno jednou ponese škola, kde se nejen vyučuje hře na hudební nástroje a zpěvu, ale také kreslí a tančí a hraje divadlo, a že ještě za dvě staletí a deset let po jeho skonu vznikne komorní soubor s jeho jménem ve štítě. A vydrží hrát po tři desetiletí! I kdyby se bezmezná představivost snílka jen váhavě takového snu dotkla, naprosto by nemohla předpokládat, že Komorní soubor Jana Zacha založí nejen vzdělaný učitel, klavírista a skladatel, ale v jedné osobě i aranžér taneční hudby, kdysi okouzlený americkým swingem a školený Karlem Krautgartnerem. K tomu nepředvídatelnému činu došlo v roce 1983 v Čelákovicích zásluhou Bohumíra Hanžlíka, všestranného hudebníka, absolventa konzervatorních studií u Emila Hradeckého a zároveň výtvarníka a grafika ze školy Ladislava Leitgeba a Cyrila Boudy.

Nesourodost souvislostí byla pouze zdánlivá. Zachovské povědomí v Čelákovicích žilo díky učiteli, kronikáři a správci čelákovického musea Františku Vlasákovi a Bohumír Hanžlík jako nový ředitel Lidové školy umění Jana Zacha chtěl tradici rozvíjet. Nebylo ovšem mnoho, čím. Za života Jana Zacha – roku 1766 – byla z jeho četných skladeb publikována tiskem jediná: klavírní (cembalový) koncert, a to ve Špýru v Porýní. Vše ostatní vyplouvalo z hlubin času pouze v opisech. Když nová doba konečně umožnila edice zasutých notových nálezů, musely ty nejvýznamnější z nich – varhanní a velké duchovní skladby – zůstat mimo obzor školy. Vydání se však časem dočkala některá sólová klavírní díla, čtyřhlasé kompozice hratelné smyčcovým kvartetem nebo komorním orchestrem a instrumentální koncerty. V době, která ještě nic netušila o budoucí módě takzvané autentické interpretace na nápodobách dobových nástrojů, Bohumír Hanžlík uchopil Zachovy drobnější skladby jako melodicky bohatou, duchaplně zpracovanou hudební látku, jejíž slohová volnost přímo vybízela k dalšímu výkladu. Vytříbenost formy tu stála proti neotřelé zpěvnosti a bohatství obměn. Chromatické myšlení nepřekáželo melodické diatonice. Vrcholné baroko si tu podávalo ruku s klasicismem a ukazovalo dál.

Bohumír Hanžlík jako zkušený aranžér skladeb různých žánrů pro nejrůznější orchestrální obsazení i jako aktivní hudebník zasvěceně odhadl, že menší Zachova díla mohou dobře zaznít i v instrumentaci pro dechovou harmonii. Tu měl po ruce v nejlepších učitelích „své“ Zachovy hudební školy. Jako skladatel muzikálů, dětských baletů i rockové mše ale nemínil jen mechanicky přepisovat noty. Má-li skladba nově ožít, zaznít v nové sestavě nástrojů, nemůže zůstat v téže podobě. Rytmický puls, variační obměny, domýšlení náznaků tanečních synkop, melodické obraty v souvislostech jiné posluchačské zkušenosti – to vše vstupovalo do Hanžlíkových nových instrumentací Zacha s vtipem a s radostnou vynalézavostí a nabývalo nového zvukového tvaru. Koncertní provedení pak vždy přinášela nečekaná překvapení: Jak že jsou ty skladby staré? Proč se tak živá, nápaditá a svěží hudba ukrývá v archivech? Komorní soubor Jana Zacha tím ve svém zárodku rozvíjel dva autory: barokního a současného. Bohumír Hanžlík v muzikantské skromnosti nikdy neprozradil, kolik je v nově znějící hudbě jeho pokory a obdivu, ale i vlastního umu a nové invence. Oddaně sloužil Zachovi a brzy podobně i jeho současníkům a dalším starým českým mistrům. Pokud s vlastním souborem po svědomité přípravě oblékl smoking a vůbec vystoupil, pak jen v rytmicky nesnadných místech jako decentní dirigent.

Oporami Komorního souboru Jana Zacha se stali klarinetisté Martin Hejsek, Jan Bláha a Miroslav Schovánek, hobojista a hráč na anglický roh i zobcové flétny Bedřich Hejsek, flétnisté Lubomír Čech, Petra Ježková a Vítězslav Klouda a fagotisté Michal Hrdý a Luboš Fait. Časem soubor posílila u klavíru nebo cembala v úloze kontinua i brilantní sólistky Viktorie Kraf. Koncert skvělých hudebníků střídal koncert a ve skladbách objev za objevem, protože pro obsazení dechové harmonie uměl Bohumír Hanžlík přetvořit cokoli – skladby arcivévody Ferdinanda i Smetanu, Dvořáka, Fibicha, Suka, Trojana. Škoda jen, že sám komponoval příliš zřídka (suitu pro klavír Kontrasty, Na trhu, Latinskou kompozici, Ve starém slohu…).

Kvalita výsledků nezůstala utajena a omezena na Polabí, byť v krásných prostorách historické tvrze, císařského zámku či sálu slatinných lázní, a zdaleka nezněla jen při nepřehlédnutelných řetězech vánočních koncertů. Ačkoli Zach zůstával téměř u všeho, široký rozhled a až živelná tvořivost vedly Bohumíra Hanžlíka ke snaze co možná nejméně opakovat. Hledal, nalézal, objevoval. Nelitoval připravit doslova stohy not. V podobně oživujícím duchu, jaký svědčil Zachovi, upravil pro vokální KrisKrosKvintet Rybovu Českou mši vánoční. Se zachovským souborem dokázal doprovodit i Lucii Bílou. Pro prestižní zahraniční zájezdy na pozvání do Švýcarska (2001), Rakouska (opakovaně do Vídně 2002-2009) a Německa (2012) upravoval i známou evropskou klasiku od Bacha a Telemanna přes Mozarta a Beethovena po Čajkovského a Rachmaninova. Od roku 1983 rozdává krásu i radost, povznáší i dojímá a kultivuje duše posluchačů.

Po čtvrtstoletí obdivuhodné činnosti Komorního souboru Jana Zacha zcela přirozeně a zaslouženě vplulo do jeho názvu jméno Bohumíra Hanžlíka. Zach ovšem nevymizel. Zůstává jako živá inspirace i v nové době a přivádí k souboru nové renomované skladatele – Jiří Gemrot pro Komorní soubor Bohumíra Hanžlíka zkomponoval Žertování s Janem Zachem. Ačkoli koncerty jako úděl všech hudebníků protékají mezi prsty času, přece zůstává znějící důkaz a potěšení zároveň: kompaktní disky Nocturno Navideño (1997), Tříkrálový koncert (1998), Podzimní koncert (2001), Gaudeamus igitur (2003), Concertino (2004). Vděční posluchači doufají, že výčet bude pokračovat i v dalších plodných letech, do nichž hodně sil a úspěchů přeje nejen Jan Králík.


1.10.2013 12:02:59 | přečteno 785x | dagmar.vitackova
 
Město Čelákovice
load