Čelákovice

V místech rozhraní dřívějšího brandýského a lyského panství na vyvýšeném pravém břehu v minulosti zde tekoucího Labe byla majitelem lyského panství hrabětem Františkem Antonínem Šporkem roku 1696 založena jedna ze tří, z okolí známých, malebných eremitáží.

Eremitáž – poustevna s dalšími objekty a romantickým parkem – byla vybudována při značně živé, do roku 1834 zde vedoucí silnici z Prahy přes Toušeň do Lysé nad Labem.

Na jedné straně cesty stála kaple sv. Václava s prosklenou předsíní a při ní dvě sochy andělů, nesoucí lampy, kteří představují „Život“ a „Smrt“ nebo také podle jiného výkladu „Smrt blaženou“ a „Smrt žalostnou“. Za kaplí pak byla poustevníkova místnost s kuchyní a zahradou. Z druhé strany cesty proti kapli stála patrová okrouhlá budova zdobená malbami – knížecí letohrádek. V jeho přízemí byl byt pro kněze a v poschodí knížecí pokoje. Bydleli zde dva knězi obstarávající uvedenou kapli, z nichž každý měl také svou zahradu. Nedaleko stála kolem 12 m vysoká věž s větrným mlýnem a vodometem, po stranách věže stála stavení pro zahradníky. Jižně od těchto budov se nacházela ovocná zahrada obsahující i vzácné druhy ovoce a zeleniny a na ní navazovala veliká květinová neboli „zázračná zahrada“ kruhového tvaru. Tato zahrada s pěknou parkovou úpravou doplněna pěti vodotrysky, měla navíc nádhernou výzdobu, kterou tvořilo 14 kamenných soch.

V roce 1707 vydal František Antonín Špork tzv. „fundační instrument“, který byl zanesen do desek zemských a kterým založil a nařídil nadaci pro tuto eremitáž a určil další povinnosti vůči této eremitáži pro následné majitele lyského panství.

Po smrtí hraběte Františka Antonína Šporka (†1738 v Lysé nad Labem) se ujala panství jeho mladší dcera Anna Kateřina provdaná za hraběte Františka Karla Rudolfa ze Sweertsu a Šporku, kterého předešlý hrabě adoptoval za vlastního syna. Anna Kateřina se souhlasem církevní vrchnosti nechala poustevnu přenést do Lysé nad Labem a z původní eremitáže zůstala jen barokní výklenková kaple sv. Václava členěná pilastry a ukončená segmentovým štítem.

Ve zdi výklenku je zabudován kamenný reliefní obraz, představující zavraždění knížete Václava ve Staré Boleslavi. Pěkně provedený pískovcový barokní reliéf i obě dříve uvedené sochy andělů, byly řadu let přisuzovány samotnému Matyáši Bernardu Braunovi (nar. 1684 v Sautens v Tyrolech), nebo jeho škole. Hrabě František Antonín Špork poznal mladého Matyáše Bernarda Brauna při jedné ze svých cest do zahraničí roku 1704 v lnnsbrucku a byl to údajně hrabě Špork, který Brauna pozval do Čech, kam také o několik let později přišel. Zde se v následujících letech proslavil svým velkolepým a nesmrtelným dílem. Jednou z jeho nejstarších u nás známých prací je socha sv. Luitgardy postavená roku 1710 na Karlův most. Po téměř třicetiletém působení v Čechách a od roku 1712 také ve službách hraběte Františka Antonína Šporka, nejslavnější sochař českého baroka Matyáš Bernard Braun zemřel v Praze ve věku 54 let.

V roce 1941 bylo přistoupeno k restaurování obou soch a reliéfu umístěného v kapli. Prací byl pověřen ak. sochař Jaroslav Brůha z Prahy. Při restaurování reliéfu, po odstranění nečistot a starých nátěrů zjistil, že klíčový štítek umístěný vlevo pod kruhem dveří, jehož se drží klesající kníže Václav, nese vročení, které reliéf datuje do roku 1692. Tímto nálezem letopočtu je jednoznačně dáno, že autorem nemůže být Matyáš Bernard Braun a že reliéf byl zhotoven o 18 let dříve, než Matyáš Bernard Braun zhotovil v Čechách své prvé dílo pro Karlův most. Protože výše zmíněný „fundační instrument“ z roku 1707 odkazuje mimo jiné na povinnost řádné údržby zbudovaných objektů a zahrad, je opodstatnělé se domnívat, že k tomuto roku byly i všechny uvedené sochy v „zázračné zahradě“ umístěny.

Tím zůstává i do budoucna zatím nevyjasněna otázka autorství uvedených sochařských děl, z nichž tři zůstaly v původních místech zaniklé eremitáže a u nichž nelze vyloučit, že jsou vynikajícím dílem zatím neznámého mistra českého původu z nedalekého okolí Lysé nad Labem.

S názvem „Císařské lesy“ se ještě stále setkáváme nejen v ústním podání, ale i na mapách. Označuje lesní komplex, který kdysi tvořil jádro vyhledávané a proslavené brandýské honitby.

Už od 14. století zde lovci využívali příznivých přírodních podmínek a lovit sem přijížděl i Karel IV., jak se o tom zmiňuje ve svém vlastním životopise. Zájem panovnických kruhů o honitbu trval, ale zdejší lesy postupně řídly, tak jak stoupala potřeba stavebního i palivového dříví.

Když brandýské panství získal v roce 1547 císař Ferdinand l. a dal je do správy České královské komory, bylo už zřejmé, že prosperitu honitby nelze udržet bez plánovité obnovy lesa. Protože na obnažené a již zdegradované půdě se nedařilo původním Iistnatým stromům (dub), byla vysazována borovice lesní. Těžba dřeva byla silně omezena, do kraje se po Jizeře plavilo dřevo až z pohraničních hor a v archivech najdeme stížnosti na jeho vysokou cenu.

Lesní hospodaření, zaměřené na udržování honitby, se stalo na dlouho ekonomickým „grantem“ brandýskeho panství. Byl zde zřízen úřad forštmistra, nezávislý na hejtmanovi a podřízený přímo nejvyššímu lovčímu. Prvním forštmistrem
byl německý slezan Matěj Petenič z Čirndorfu. Ze 16. století také už máme zprávy o početnosti zvěře a zmínky o pobitých vlcích.

Zajímavá zpráva z let 1549–50 hovoří o tom, jak se císař pokoušel do zdejších lesů vysadit zubry. Pokus se nezdařll, zubři se toulali po okolních vsích.

Péče o zdejší lesy vycházela ovšem pouze z požadavků vládnoucích kruhů. Přemnožená zvěř škodila na polích a místní obyvatelstvo si několikrát stěžovalo.

Hospodářská činnost v lesích dosáhla zřejmě svého vrcholu v době vlády císaře Rudolfa Il., který jak známo Brandýs často navštěvoval. Založil královskou oboru, tzv. vlčí oboru u Konětop a dal postavit v lesích řadu účelových staveb. Lovecké zámečky v Hlavenci a v Opočně a řadu tzv. zelených bud. V Brandýse dva psince, v lesích slaniště a zásypy pro zvěř. Lesy byly oploceny od Lysé nad Labem až po Čakovice u Prahy.

Po třicetileté válce, která krutě zasáhla celé panství, lesy i účelové stavby, došlo k novému rozmachu brandýské myslivosti počátkem 18. století. Dochovalo se několik zpráv o výsledcích lovů, z nichž je možné si udělat představu o početnosti zvěře. Císařovna Alžběta Kristina položila např. o honu 30. června 1721 od deseti do tří hodin 57 jelenů, 11 laní a 4 kolouchy. Přesně na den o dva roky později honil před svou korunovací na Brandýsku Karel IV. Za pět dní bylo složeno 195 jelenů, 41 laní, 21 kolouchů, 514 daňků, 554 kusů černé zvěře a navíc 250 selat, 45 lišek a 7 zajíců.

Sláva brandýské honitby skončila po smrti manžela Marie Terezie Františka Lotrinského, když byl výkon myslivosti na všech císařských panstvích přepuštěn důstojnictvu a stavy zvěře byly záhy sníženy na minimum.

V roce 1591 měla lesní půda panství rozlohu 5 690 ha a až do roku 1863 zůstával stav zhruba stejný, ale výrazně se změnila kvalita lesa. Stále se zvyšoval podíl borů (v roce 1857 už více než 4 000 ha) luk, pastvin a deputátních pozemků.

Brandýské lesy postihla řada kalamit. V letech 1817 a 1834 to byl kůrovec, v roce 1829 bourovec borový a mniška, v roce 1837 opět bourovec, v letech 1843–4 pilatka a v letech 1848–9 opět bourovec. To byl důsledek kvalitativní přeměny lesa. Lesy s řadou holin a cest nedokázaly už také odolávat větrům, a tak v letech 1822, 1833, 1834 a 1846 vznikly rozsáhlé polomy. Zvláště v roce 1846 mimořádně silná vichřice zničila 355 dubů, 45 jilmů, 59 bříz, 3 216 borovic, 1 173 topolů a 30 lip.

Císařské lesy jsou dokladem určité symbiózy zájmů, byly sice často necitlivě exploatovány, ale zároveň po staletí udržovány a obnovovány. Vlivem zájmu vládnoucích kruhů o myslivost nedošlo k jejich úplnému vyklučení a lesy se dochovaly dodnes. Lesní hospodářství je dnes plánovitě řízeno, o pěstování lesa a produkci dřevní hmoty se starąjí lesní závody.

Borové lesy s častým podrostem dubu jsou společenstvem nesporně druhově chudším než původní lesy lužní. Přesto však představují významnou stabilizační složku v krajině a uplatňují se jako lesy rekreační.

Další zastavení stezky ve směru do Lysé nad Labem (Niva Labe) – 0,2 km; další zastavení stezky ve směru do
Čelákovic (Vodní zdroj Káraný) – 0,9 km. Do konce stezky v Lysé nad Labem – 17,9 km, do konce stezky v Čelákovicích – 3,1 km.

Niva Labe: 50° 10′ 54,1″ N 14° 46′ 32,0″ E

Eremitáž u sv. Václava: 50° 11′ 0,3″ N 14° 46′ 26,2″ E

Vodní zdroj Káraný: 50° 10′ 45,1″ N 14° 46′ 0,9″ E