Město Čelákovice

Podrobný popis:

Výstava přístupna ve Výstavní síni muzea.

Prvotní inspirací pro tuto výstavu byl bohatý depozitář čelákovického muzea, s množstvím  dokladů o každodenním životě v té době. Důležitá byla nejen skutečnost, že sedmdesátá a osmdesátá leta minulého století začínají být historicky uchopitelná (navíc je leckteří pamatujeme), ale zvětšila se také dnešní znalost tehdy utajovaných skutečností (například metody všemocné Státní bezpečnosti). Snažíme se ukázat dosah celostátních událostí i politického klimatu na život obyvatel Čelákovic.

Vybavení mnoha továren zastaralými stroji kontrastovalo s proklamovaným technickým pokrokem.  Při projektování hojně stavěných nových domů nebylo rozhodujícím faktorem pohodlí budoucích obyvatel, byla jím snadnost montáže panelů. Výsledkem se staly byty s nevelkými místnostmi, z nichž obyvatelé o víkendech utíkali na chalupy, chaty nebo do zahrádkových kolonií. V Čelákovicích se stavěly chaty v blízkosti řeky Labe a v těsném sousedství toxických provozů Kovohutí. Možnosti zahraniční rekreace byly omezené. Individuálně bylo možné navštívit NDR, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, ale třeba do Polska byla vyžadována pozvánka od potenciálně navštívené osoby. Jezdilo se rovněž do Jugoslávie, ale získat povolení k takové cestě nebylo jednoduché. Kvůli zvyšujícím se počtům emigrace-útěku prostřednictvím území Jugoslávie byly zavedeny zvláštní pasy, které měly platit pouze pro cesty do této země. Cesty do kapitalistických zemí byly velmi omezeny. Před cestovními kancelářemi se čekalo v celonočních frontách.

V 70. letech režim manifestoval sílu také výstavbou nových sekretariátů KSČ, v Čelákovicích to byla monstrózní Krajská politická škola. Protikladem byl vznik hnutí Charta '77. Režim vnímal tuto iniciativu jako nebezpečnou, proto její konkrétní obsah před obyvatelstvem tajil, vynucoval si její odsouzení a rozvíjel masivní propagandu proti ní.

Snahy o vytvoření náhražky konzumní společnosti v 70. letech (stavěly se obchodní domy, např. Kotva 1975, kde ale nebylo co prodávat) jen podněcovaly frustraci za situace, kdy se mnohé komodity musely „shánět“, ne normálně nakupovat. Lepší zboží se prodávalo v Tuzexu – automobily i „luxusní“ potraviny, poukázky-bony nabízeli veksláci (mnozí z nich se pak stali podnikateli). Rozvinutá byla také domácí výroba oděvů, hlavně dámských, podle populárních západních časopisů.

Obranou proti indoktrinaci byly také přátelské skupiny, které se pravidelně setkávaly, v Čelákovicích to bylo ve vilce literáta J. Hilčra, jak je dokumentováno knihami návštěvníků. Režim se snažil nabídnout populární hudbu, podobnou té západní, na různých festivalech (např. Bratislavská lyra); její zastaralost a ideologizace (Festival politické písně) vedly ke vzniku tzv. burz, na nichž se kupovaly a vyměňovaly gramodesky s nejnovější hudbou ze Západu – tyto burzy a jejich účastníky StB sledovala a pronásledovala.

Takové aktivity zvolna narušovaly tvrdost režimu – ten také v souvislosti se změnami mezinárodní politiky postupně uvolňoval restrikce. Petice Několik vět zřejmě neměla v Čelákovicích mnoho ohlasu, přinejmenším nejsou o tom doklady. Teprve po 17. 11. 1989 reagovaly místní závody: ZV ROH podniku TOS podpořil stanoviska studentů a připravoval účast na stávce 27. 11. 1989. Toho dne se na náměstí 5. května sešly asi 4 000 občanů, promluvili zástupci studentů, herečka ND Naděžda Gajerová a zástupci místních podniků – jménem TOS hovořil Pavel Tykač, později podnikatel.

Občanské fórum v Čelákovicích bylo zprvu roztříštěné, s organizacemi v jednotlivých závodech. Koordinační výbor se ustavil 3. 12. 1989 v Městském muzeu, iniciátorem a mluvčím byl Josef Šalda, spolu s Jindřichem Hilčrem a Kamilem Větrovcem. V prosinci  1989 došlo k zásadní proměně orgánů samosprávy, řešila se také otázka využití objektu KPŠ, která ke konci roku ukončila svoji činnost. Na krvavý konec komunistického režimu v Rumunsku reagovali obyvatelé Čelákovic sbírkou. S nadějemi šly Čelákovice do roku 1990.